V květnu roku 1945 lidé v Československu oslavovali konec války. Ne všichni ale měli důvod k oslavám. Některým totiž kruté časy naopak začínaly. S tanky osvoboditelů na naše území vnikla nechvalně proslulá NKVD, která zde pozatýkala tisíce lidí. Mezi nimi i 14letou Věru Sosnarovou z Brna. Věra doplatila na to, že její matka byla Ruska, která po bolševické revoluci v roce 1917 opustila s českými legionáři válkou a hladem zmítané Rusko a našla nový domov v Československu. Tím se ocitla na černé listině zrádců, které chtěl stalinský režim ztrestat. Ruští důstojníci ji 17. května 1945 zatkli v jejím brněnském bytě i s oběma dcerami – 14letou Věrou a 9letou Naďou. Nejprve je odvezli na sportovní stadion v Budapešti, kde Sověti soustřeďovali zajatce určené k deportacím. Pak je nahnali do dobytčáků a odváželi na Sibiř. Byla to dlouhá cesta plná útrap, Věru během ní dozorci několikrát znásilnili. „Nesměli jsme se skoro bavit. Když jsme mluvili, Rusové na nás řvali. Víte, kolikrát mě znásilnili, než jsme přijeli na místo? Takový hovada. Přímo ve vagóně. Hrůza,“ vypráví dnes 83letá seniorka, v níž vzpomínky na protrpěná muka i po letech vhánějí slzy do očí. „Nikdo nemohl pomoct, protože by ho byli zastřelili, což se taky stalo. Jednou se vrhli na dívku, která měla ve vagonu otce. Začali ji znásilňovat přímo před jeho očima. To víte, že se na to nemohl koukat, začal ji bránit, tak ho zastřelili,“ vzpomíná paní Sosnarová.Na Sibiř přijeli v září, kdy už tam bylo po kotníky sněhu, a tehdy – jak říká – začalo to pravé peklo. Zima, hlad, těžká dřina, špína a nemoci. Dřevěné baráky, v nichž se tísnilo na padesát lidí, byly bez oken. Věře byla neustále zima, na noc se přikrývala jen tenkou vojenskou dekou. Aby měli co pít a v čem se umývat, museli si nabrat sníh do kýble, dát ho na plotnu a nechat rozpustit. K jídlu dostávali jen čtvrtku chleba a polívku. „Vařili nám taky boršč z lidskýho masa,“ tvrdí paní Věra. „Když jsme našli prsty, tak jsme věděli, že nám to vařej.“