Natvrdo a bez příkras promluví Jiří Kajínek v dlouho očekávaném dokumentu. V jednu chvíli mluví Kajínek zlomených hlasem a se slzami v očích. „Když v roce 1990 moje maminka zemřela a tatínek se sestrou mi poslali parte, tak mi vězeňská služba zadržela poštu – to parte mi nedali a zamlčeli mi, že maminka zemřela. Když bylo 14 dní po pohřbu, tak až potom mi milostivě předali parte a řekli mi, že se to zpozdilo, že oni za to nemůžou. Jenom proto, abych nemohl chtít zúčastnit se pohřbu svého nejbližšího člověka,“ říká Kajínek s bolestí v hlase. To, že nemohl být na pohřbu své matky, je pro něj dodnes jeden z nejbolestivějších momentů jeho života. „Když jsem byl ve vězení, tak jsem v noci ležel v posteli a vlastní maminku v duchu prosil, aby mi to odpustila. Říkám: Mami, odpusť mi to, že jsem ti nemohl pomoct. Šílený… Ležím ve vězeňský posteli za něco, co jsem neudělal, kvůli nějakým hovadům, a prosím vlastní matku, ať mi promine… A to jsou ty emoce, ke kterým jsem se nechtěl vůbec dostat,“ uzavírá vzpomínku Jiří Kajínek.